V Praze jsem se zavázal k pečlivé starosti o Věčnou lípu jako o dítě. Nerad bych se teď pouštěl do jakéhokoliv hodnocení své péče. Jedno je však jisté, od okamžiku, kdy jsem byl obdarován, se mé Věčné přítelkyni moc nedařilo. Ano, hibernací lze nejlépe pojmenovat stav ve kterém setrvala celé dva roky. Nevím, zda jí neprospívala moje (ne)péče nebo sama Praha stejně jako mně.
Přibližně po roce svého života se lípa přestěhovala a naše cesty se na mnoho měsíců rozešly. Já putoval do Brna, ona na Vysočinu nedaleko místa jejího původu. Svěřil jsem ji do dobrých rukou, do rukou, které jsou poctivé, pracovité a mají s pěstováním rostlin nemálo zkušeností. Avšak ani rukám mých rodičů se nepodařilo vyvést Věčnou lípu z věčného spánku. Navíc jejich řeči o tom, že se mám smířit s nejhorším mě ubíjely jako máloco.
Po devíti měsících v Brně jsem se rozhodl vzít její osud do svých rukou a nastěhoval jsem si jí k sobě. Nedlouho poté jsme se rozhodl pro několik radikálních kroků, jako přesazení do většího květináče, otrhání kořenového systému, důkladné očištění, násilné otevření vrcholového pupenu a krmení hořčíkem, který sám snídám.
Po několika dnech provázených každodenním zaléváním a kontrolou jsem objevil pučící pupeny, ze kterých se na svět derou první zelené listy. Věřím, že je to známka návratu do života. Marně teď přemýšlím, co jí prospělo nejvíce, co když se mýlím, co když za to nemohu vůbec já, co když je to třeba jen blízkost její kojné.
Žádné komentáře:
Okomentovat